Parkujeme v Budyni nad Ohří a míříme k hradu. Nejsme ale sami, hrnou se sem také zástupy svatebčanů. Tak spěšně vyklízíme pole. Uděláme si nejdřív kolobkový výlet do Libochovic. A budyňský hrad prozkoumáme až po návratu. Odpoledne tu bude mnohem klidněji.
Tady je naše trasa na Mapy.cz
Město Budyně nad Ohří
Na náměstí stojí kostel sv. Václava
Kolem brány do budyňského hradu tedy zatím jen procházíme
Starobylé městečko Budyně nad Ohří se nachází mezi památnou horou Říp a zříceninou Hazmburk, která se tyčí na kopci v podhůří Českého Středohoří. Ze západní strany je městečko obklopeno krásnými lužními lesy, které si udržely svůj ráz až do současnosti. Lužní les je rozdělen meandrovitým řečištěm řeky Ohře, která ve svém spodním toku protéká v těsné blízkosti města. Tato významná poloha předurčovala trasu "Zlaté cesty", která vedla z Prahy na Teplice a dále pokračovala do Německa. Na této významné obchodní cestě byl podle Kosmovy kroniky vystavěn dřevěný hrad v blízkosti řeky Ohře na ochranu brodu přes tuto řeku. Tyto události se datují do doby českých knížat, tedy do 9. stol. n. l.
Chmel tu roste i při cestě.
A brzy jsme v lese - v tom lužním lese.
Když křížíme silnici, jsme skoro v Kostelci nad Ohří.
Vidíme v dálce Hazmburk.
Kostelec jen tečujeme a hned vjíždíme do lesa.
Po stromech lezou šneci šplhouni - je jich spousta.
V dálce - Libochovice
Na mostě přes Ohři v Libochovicích
o němž je první zmínka z roku 1392. Po přestavbě ukončené v roce 1705 (v roce 1661 při požáru města kostel podlehl mimo věže požáru) získal dnešní podobu. Na bývalém hřbitově u kostela lze najít některé barokní sochy z dílny Bartoloměje Edera shromážděné z celého okolí Libochovic.
Libochovice, zámek a park
Jižně od Házmburku se vine malebným údolím řeka Ohře, na jejímž levém břehu leží Libochovice. Podmínky pro osídlení zdejší krajiny byly velmi příznivé, a proto stopy lidské činnosti tu potkáváme již od dávných dob. Archeologickými vykopávkami bylo prokázáno osídlení Libochovicka z doby před 2600 lety. Žili zde Markomané a Bojové. Stejně tak lze předpokládat osídlení kraje i slovanskými kmeny nedlouho po jejich příchodu do Čech.
Název Libochovice se nepochybně vztahuje k Sulislavovi, synovi Vlka z Lubochovic, uvedeného na listině z roku 1282 jako svědka. Sulislav patřil k řadě drobných šlechticů v okolí, mohl tedy být i pánem části Libochovic.
Poté se tu setkáváme s pány z Lichtemburka (ze Žlebu). Roku 1292 je doložena zmínka o listině, v níž Heiman z Lichtemburka udělil Libochovickým dědiny za určitý plat a dovolil jim užívat magdeburského práva. Vznik městečka Libochovic byl zřejmě součástí snahy Lichtemburků vybudovat zde významné panství, vojensky zabezpečené hradem Házmburkem a ekonomicky městečkem Libochovice proti budyňskému královskému panství s hradem a městem.
Roku 1335 prodal král Jan Lucemburský Házmburk, městečko Libochovice a vesnice Radovesice, Lhotu a Poplze Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka za 2300 kop grošů českých. Libochovické panství bývalo později často spojováno s budyňským. Stalo se tak již v r. 1336. Před husitskými válkami se několikrát vyskytují zmínky o libochovické tvrzi, na níž měli podíly různí členové rodu Házmburků. Za husitů zůstávali Házmburkové katolíky, a proto Jan Žižka obsadil s vojskem v dubnu 1424 Libochovice a nechal zde upálit několik kněží a šlechticů.
Tehdy byla pravděpodobně zpustošena i tvrz. Také později trpěla krajina válkou, zvláště v roce 1429 vojskem Prokopa Holého a v r. 1431 při tažení tzv. sirotků. Po husitských válkách zničené Libochovice opět ožívaly.
Kryštof Zajíc z Házmburka prodal roku 1558 své házmburské panství nejvyššímu sudímu a hofmistru Janu staršímu z Lobkovic na Zbirohu a Točníku za 15 000 grošů českých. Na jeho žádost povýšil král Ferdinand I. v roce 1560 městečko Libochovice na město. Po Janovi držel Libochovice Jiří Popel z Lobkovic, který vlastnil i Chomutov a Hasištejn. Zapojil se však do aktivní opozice proti císaři Rudolfu II., a byl proto roku 1594 zatčen, jeho statky zabaveny a on sám uvězněn na doživotí.
V roce 1602 dostal libochovické panství k doživotnímu užívání sedmihradský vévoda Zikmund Báthory. Ten byl ale roku 1610 pro podezření ze spiknutí doživotně uvězněn. Panství koupil roku 1613 za 150 tisíc kop grošů míšeńských nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, jenž v roce 1614 získal i Budyni. Libochovice byly za třicetileté války zpustošeny a ani zámek neunikl škodám, zejména při požáru města v roce 1624. V roce 1676 prodal Václav Vojtěch ze Šternberka panství hraběti Gundakaru z Dietrichsteina. Toho roku město opět vyhořelo, postižen byl i zámek. Nový majitel začal v r. 1682 s budováním nového mohutného zámku, který byl dokončen roku 1690 lobkovickým stavitelem Antoniem Portou.
K libochovickému zámku náleží pozoruhodný starobylý park. Plán k jeho zřízení pochází již z r. 1683. Tehdy se stal knížecím zahradníkem Jan Tulipán.V roce 1689 zřídil kameník Jakub Mitthofer v zahradě čtyři fontány. Voda pro ně byla vedena z výšin u Evaně do zámecké věže.Původně šlo o zahradu francouzského typu. Po sedmileté válce zahrada upadala. Roku 1821 byly vypracovány plány na její přestavbu v anglickém stylu. Po první světové válce přibyla řada tropických stromů. Úpravy prováděl vynikající odborník Josef Rublič. Další rozkvět zahrady nastal až v letech 1953-8.
Na libochovickém zámku se 17. listopadu 1787 narodil vynikající český fyziolog Jan Evangelista Purkyně, jehož otec pracoval jako panský obroční. Významnou osobností spjatou se zámkem v 19. století byl rovněž spisovatel František Turinský (1797-1852), účastník bouřlivého roku 1848. Turinský působil na panství jako vrchní. V roce 1849 se dcera knížete Josefa Dietrichsteina provdala za Jana Bedřicha Herbersteina, který roku 1858 panství převzal. V majetku tohoto rodu zůstal libochovický zámek at do roku 1945. Poté připadl československému státu a byl v něm zřízem Památník J.E. Purkyně. Od roku 1958 se konají ve městě Libochovická divadelní léta.
Od kostela vidíme vodní plochu, tak se tam jdeme podívat. Vypadá jako zámecký rybník, ale ve skutečnosti je to taková zátoka řeky Ohře. Tady je úzká hráz
hráz končí - vpravo Ohře, vlevo zátoka :)
Přes zátoku je pěkná vyhlídka na zámek
Vracíme se k zámku a vcházíme do parku
Park ani nestačíme celý projít, vypadá to na bouřku. Ještě se podíváme na nádvoří a vyjdeme ze zámku druhým vchodem
Ujíždíme zpátky do Budyně. Naštěstí si to bouřka rozmyslela. A ještě si v klidu prohlédneme hrad.
Vodní hrad Budyně nad Ohří
Původně dřevěný hrad byl majetkem českých panovníků. Počátkem 13. století jej přestavěl král Přemysl Otakar I. do gotického slohu. Jan Lucemburský prodal budyňský Vodní hrad Zajícům z Hazmburka. Za jejich vlády na Budyni doznal hrad i celé panství největšího rozvoje. Vodní hrad byl v majetku Zajíců z Hazmburka až do r. 1613, kdy ho byli nuceni prodat rodině Šternberků.
Posledním šlechtickým majitelem se stala rodina Herbersteinů, kteří provedli zásadní rekonstrukci v letech 1900 - 1913. V roce 1946 se stal Vodní hrad majetkem města Budyně nad Ohří. V letech 1975 až 1988 proběhla rekonstrukce hradu do současné podoby. Obnova okolních hradeb byla zahájena v devadesátých letech 20. století. Po uplatněném restitučním nároku rodinou Herbersteinů byl Vodní hrad dne 27.9.1994 soudem definitivně přiznán do vlastnictví města.
Dříve čtvercový dvorec byl ve své historii několikrát velice výrazně poškozen a to nejen z důvodů nepřátelských vojenských nájezdů na Budyni. K prvnímu vážnému poškození kamenné stavby došlo r. 1551, kdy vybuchl sklad střelného prachu. Dle pověsti, která se k tomuto výbuch váže, byl způsoben neopatrným zacházením s otevřeným ohněm v prostoru prachárny. Další významné poškození a vydrancování zasáhlo Vodní hrad, ale i přilehlé město v r. 1631 při dobývání a obklíčení Sasy. K opětovnému vypálení Vodního hradu a celého města došlo při obléhání usedlosti Prusy r. 1759.
Hrad a současnost
Ve dvacátých letech 20. stol. bylo založeno v prostorách hradu Jandovo muzeum, které bylo postaveno hlavně z darů cestovatelů a soukromých sbírek obyvatel žijících v okolí Budyně. Toto muzeum čítalo bezmála čtyři tisíce exponátů, mezi kterými byly i velice zajímavé předměty. Pozornost si zcela jistě zaslouží vycpanina krokodýla, který byl dovezen na počátku 16. stol. z Egypta z cesty pana Zajíce z Hazmburka. Dále mohli návštěvníci obdivovat sbírku vzácných knih, které zůstaly z knihovny šlechtických rodů. Za zmínku také stojí zakládací listina města Budyně nad Ohří datovaná do 13. stol.
Před rekonstrukcí v r. 1975 bylo toto muzeum uzavřeno a přestěhováno do depozitu. Aktivitou městského úřadu a Nadace - Historické a kulturní dědictví regionu města Budyně nad Ohří se podařilo v r. 1997, tedy rok po znovuzískání statutu města, otevřít Jandovo muzeum při Okresním vlastivědném muzeu v Litoměřicích z poněkud změněnou expozicí. Vedle původních vystavovaných předmětů se zde objevila zajímavá ukázka alchymistické dílny a laboratoře, ve které je možno shlédnout mnoho přístrojů a zařízení, které byly v alchymii používány. Alchymistická laboratoř, ale i dílna jsou umístěny v autentických prostorách, kde se v době vlády Rudolfa II. alchymie provozovala. Toto nejslavnější období vlády rodu Zajíců z Házmburka skončilo až úplným majetkovým úpadkem tohoto rodu a je velice pravděpodobné, že k tomu přispělo právě pěstování alchymie.
S vybavením dílny a laboratoře a hlavně s drobnými předměty městu a nadaci napomohli pracovníci farmaceutického muzea v Kuksu u Jaroměře. Celá prohlídka muzea je zarámována do krásného gotického prostředí hradu a je zakončena ve Zlatém sále, kde se návštěvníci mohou seznámit s dobovými malbami ze 16. století s výjevy přibližujícími život na Vodním hradě.
Tam na hradbách je nějaká bašta
Prima - uvnitř jsou schody
Vyhlídka od bašty
Ujeli jsme 19 km - pěkně po rovince :)
V textu je čerpáno z naučných tabulí při cestě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za návštěvu, komentář mě potěší :)