úterý 1. října 2019

Z Nové Hůrky na Zhůří, Nový Brunst a bývalou Gerlovu Huť

Den výletu: St 18.7.2018
Z Nové Hůrky jedeme k bývalé obci Zhůří, kde už nikdo nebydlí. Je tu nová kaplička, nový smírčí kříž a památník deseti lstí zabitým americkým vojákům. Malebné široké údolí s meandry říčky Křemelné.  Pokračujeme k rozcestí U obrázku, na Nový Brunst a přes bývalou Gerlovu huť zpět do Nové Hůrky.
Byli jsme tady na Mapy.cz











Je tu hodně textu z naučných tabulí....kurzívou.


Z Nové Hůrky sjíždíme ke  Slatinnému potoku



Louky - udržují se sečením, píce se sklízí 1 až 2x ročně 
Pastviny - slouží k přímé pastvě hospodářských zvířat - skotu, ovcí, koz nebo koní
Louky a pastviny byly vytvořeny člověkem. Bez údržby se na tato místa postupně  vrací les. Kvůli zachování bezlesí a ochraně zde žijících druhů se proto na vybraných místech částečně vyřezávají stromy a nálety dřevin.




Zhůří (920 m n. m.) 
Zhůří patří mezi Královácké rychty (viz níže), ale podstatně se od nich liší. Je to první rychta, která vznikla uvnitř lesa, za rychtami Zejbiš (Javorná) a Kochánov, takže vůbec nenavazovala na středověké osídlení podhůří. Usedlosti tu nebyly rozptýleny a pozemky neležely kolem chalup a dvorců stojících na samotě, jak tomu bylo v ostatních rychtách, ale domky osídlenců Zhůří stály v řadě při cestě souběžné s tokem Křemelné. Pomístní název Zhůří je patrně mnohem starší než osada, o které jsou první písemné zmínky až z roku 1613.
Existenci osady dokládá i otisk pečeti zdejšího rychtáře Thomase Loffelmanna, také z roku 1613. Původně zde bylo jen deset domků a na samotě u potoka nad vískou stál mlýn. Půda k domkům byla rozdělena na úzké dlouhé pruhy oddělené cestami. Pastviny, lesy a louky však zůstaly dlouho společné. Tento charakter tzv. lánové vsi poukazuje na to, že šlo pravděpodobně o plánovanou a řízenou kolonizaci oblasti.
Zhůří bylo zpočátku chudou domkářskou rychtou majetkově přibližně stejně situovaných usedlíků. Zápisy komise z roku 1617 uvádějí, že jsou zde jen louky a pastviny. Orná půda chyběla, ale bylo to zřejmě způsobeno tím, že rychta vznikla krátce před tím. Orné půdy postupně přibývalo a již v záznamech v berní rule z roku 1654 můžeme pozorovat počínající majetkovou diferenciaci, i když zde jsou uváděni pouze domkáři (tzv. zahradníci).Podle stabilního katastru z první poloviny 19. století zde bylo již 24 usedlíků s půdou a 43 podružských domků bez půdy.
Rychta byla také na jednom z posledních míst v celkové rozloze luk a v jejich podílu na jednotlivce. Všechna jen trochu vhodná půda byla patrně přeměněna v pole. Také rozloha pastvin a lesů byla ve srovnání s ostatními rychtami poměrně malá. Menší rozlohu zaujímala jen rychta Svatá Kateřina.
Již v roce 1684 rychtář Georg Schmidt nechal zde na úpatí Hadího vrchu postavit dřevěnou kapli, která byla zasvěcena Svaté Trojici. Za přispění místních králováckých sedláků byl na místě kaple v letech 1762-3 postaven dřevěný kostel. Ten byl, stejně jako původní kaple, zasvěcen sv. Trojici. Protože kostel několikrát vyhořel, nechal v roce 1809 majitel bystřického panství Josef hrabě von Palm Gundelfingen postavit kostel kamenný. V letech 1753-1787 zde byla v provozu sklárna, v níž pracovalo pět skelmistrů. Později zde pracovala brusírna a leštírna.
V roce 1938 žilo ve Zhůří celkem 607 obyvatel německé národnosti a 16 Čechů v 96 dřevěných domech, kamenný byl pouze kostel a dům starosty. V obci byl vodovod, elektrické osvětlení, pila, hamr, 2 vodní elektrárny, pošta s telefonem, četnická stanice a německá škola. Byla tu i firma na výrobu sušených hřibů a žampionů patřící Simonu Adlerovi.
Po odsunu Němců po 2. světové válce ves osiřela a poté se stala součástí vojenského prostoru.
Po roce 1950 bylo Zhůří srovnáno se zemí a jižní úbočí Hadího vrchu se stalo dopadovou plochou tankové střelnice. Také kostel nejsvětější Trojice byl roku 1952 uzavřen a kolem roku 1955 zbořen.
Dnes zde nikdo nežije. Na památku kostela i zaniklé obce zde byla v roce 1999 na základech zbořeného kostela postavena kaplička Nejsvětější Trojice. Nedaleko kapličky stojí pomník připomínající deset amerických vojáků. kteří zde na konci 2. světové války padli za svobodu Československa.
Součástí Zhůří bývala její osada Nové Zhůří - Neu Haidl, která ležela při státní silnici ze Sušice do Železné Rudy. Říkalo se jí také Slučí Tah, tento název je v současné době známější. Do roku 1910 zde stály pouze dva domy - hostinec Rohrbacher a dům čp. 70, v němž žilo dohromady deset rodin. Později přibyly dva domy a v roce 1930 bylo postaveno dalších šest domů, takže během třicátých let se počet obyvatel pohyboval kolem stovky. V 1.polovině 20. století sídlila ve Slučím Tahu finanční stráž.

Královácké rychty
Území  někdejšího Královského hvozdu bylo k Čechám definitivně připojeno Přemyslem Otakarem II. roku 1273.Teprve v 14. stol. hovoří historické prameny o jeho obyvatelích, a to v souvislosti s rokem 1314, kdy dostali od královny Elišky Přemyslovny, manželky  Jana Lucemburského, první výsady, aby se podpořilo další osídlování této krajiny. Tato privilegia z nich činila svobodné poddané s právem vlastní samosprávy. Byli  podřízeni přímo králi, proto byli označováni jako Králováci. Někdy byli přirovnáváni k Chodům, ale na rozdíl od nich neměli povinnost strážit hranice. Královácký dvorec ležel vždy uprostřed pozemků k němu náležejících. Tyto statky netvořily uzavřené obce či vsi, ale byly jednotlivě rozptýleny v krajině. Dvorec byl tvořen skupinou roubených a zděných stavení. Skládal se z vlastní chalupy, podružského domku, stodoly a kaple. Pro královácké dvorce byla typická také kaplička se zvoničkou. V případě špatného počasí zde obyvatelé vyzváněli, aby poutníky dovedli do bezpečí. V okolí každého dvorce si stavěla své chlupy čeleď, která zde pracovala.




 kaplička Nejsvětější Trojice - nově postavená



Řeka Křemelná
pramení na severním svahu hory Pancíř (1214 m) v nadmořské výšce 1090 m. Po opuštění Pancířského hřbetu protéká Kochánovskými pláněmi, kde vytváří převážně otevřené údolí s četnými slatěmi a meandry. Meandr je ohyb řeky způsobený boční erozí - vymíláním břehů na jedné straně a usazováním přineseného materiálu na straně druhé. Název pochází od jména řeky Maiandros, dnes Buyuk Menderes v Turecku, pro jejíž dolní tok jsou meandry charakteristické. Pod Stodůlkami se Křemelná hluboce zařezává do Svojšské hornatiny. Údolí přechází v kaňon, v korytě řeky jsou obrovské balvany s vymletými prohlubněmi (obří hrnce) a peřeje. Délka toku Křemelné je 30,3 km. Spojením Křemelné a Vydry u Čeňkovy Pily v nadmořské výšce 627 m vzniká řeka Otava.




Smírčí kříž
Právo postavit smírčí kříž náleží každému, kdo se rozhodne něco odpustit.
Již ve středověku bylo v Čechách zvykem stavět na místech, kde se odehrálo něco zlého, smírčí kříže.
Smírčí kříž zde ve Zhůří, chce být pokračováním této tradice. Když odpouštím, vůbec není důležité, zda o tom strůjce zla ví. Důležité a rozhodující je to, že nacházím ztracený pokoj a rovnováhu.
V místě, na němž tento smírčí kříž stojí, se v minulosti soustředilo zlo ve své koncentrované podobě.
Přímou obětí tohoto zla nebyla jenom desítka padlých amerických vojáků osvobozujících Šumavu od nacistického zla, ale i pětadvacet zločinným režimem zfanatizovaných německých vojáků, vlastně ještě dětí.
Následně pak místní obyvatelé, nejdříve lidé po staletí obývající tato místa, a po nich i noví osadníci. Tito všichni museli ze dne na den odejít do neznáma.

Původně smírčí kříže ve středověku stavěl provinilec - jako součást trestu, pro usmíření s Bohem.... Smírčí kříže se stavěly také na památku různých pohrom...

Tento kříž byl tedy postaven k odpuštění...





Pomník 90. pěší americké divize a deseti americkým vojákům, kteří zde padli 5.5.1945


Celý text z informační tabule sem přidávám:

Pomník 90. pěší americké divize v Zhůří
Je to možná symbolické, poslední pomník odhalený ve 20.století na paměť osvobozování Československa americkými divizemi v roce 1945 je věnován padlým 90. americké pěší divize, jednotce, jejíž vojáci už 18. dubna 1945 jako první vstoupili v ašském výběžku na československé území.
Na evropské území vstoupili vojáci této divize 7. června 1944 na pláži Utah v Normandii a zúčastnili se všech důležitých bojových operací ve Francii, Lucembursku, Belgii, Německu a jejich dramatická cesta skončila v Československu. Bojové ztráty divize patřily za druhé světové války k nejtěžším, bylo 3 930 padlých a 14 386 raněných!
90. pěší divize byla organizačně začleněna do XII. sboru legendární 3. armády generála Pattona a právě její vojáci sváděli na přelomu dubna a května poslední boje při zajišťování a vyčišťování hlubokých lesních masivů a průsmyků jižní části Českého lesa a Šumavy. Během bojů v okolí Lískové, Hartmanic, Všerubského průsmyku, Svaté Kateřiny a prostoru Strážného se zbytky Wehrmachtu, SS a jednotkami 7. německé armády zažila divize na konci svého bojového poslání velký úspěch. Veliteli 90. pěší divize generálmajoru Earnestovi se vzdal 4. května přímo ve Všerubech samotný velitel obávané německé 11. tankové divize generálporučík Von Wietersheim a s ním jeho 9 050 plně vyzbrojených, zkušených vojáků.
V prostoru od Železné Rudy, směrem do vnitrozemí, kde byla situace nejtěžší, připravoval bezproblémovou cestu 4. obrněné divizi při její cestě na Prahu 357. pluk 90. pěší divize společně s 2. jízdní průzkumnou skupinou XII. sboru. Ve směru na Hartmanice kladli Američanům poslední houževnatý odpor také němečtí důstojničtí kadeti Školy praporečníků, kteří obsadili Prášily a Srní. Dne 4. května fanatičtí mladí nacisté přepadli četu jízdního průzkumu a ukořistili Američanům dva obrněnce M8 a čtyři jeepy. Nikdo z velení XII. sboru netušil, že právě tato událost vyústí následující den v tragédii.
5. května brzy ráno vyrazili za hustého deště vojáci 90. pěší na průzkum směrem do vnitrozemí, kde byla v té době ještě nejasná situace. Úkol byl jasný, zajistit hlavní a přístupové cesty a prohledat tamní samoty a německé vesnice. Právě v horské vesnici Zhůří  postavili na náves mladí němečtí vojáci vozidla M8 a jeepy ukořistěné předchozího dne. Když američtí vojáci postupující od Starého Brunstu zjistili, že jsou v poloprázdném Zhůří ověšeném bílými prapory jejich kolegové z průzkumné kavalerie, vyrazili bez obav vpřed. Překvapila je však střelba z jejich vlastních zbraní a deset Američanů tu na samém konci války padlo. Roztrpčení pěšáci, vědomi si léčky, do které padli, ani nepožádali o dělostřeleckou podporu a v krátké době zahájili protiútok. Došlo k tvrdému boji muže proti muži, bojovalo se téměř o každý dům, sedm stavení zcela vyhořelo a o střechu přišel i kostel Nejsvětější trojice. 24 německých důstojnických kadetů a příslušníků Hitlerjugend v boji přišlo o život, 76 bylo zajato. Na straně Američanů bylo kromě 10 mrtvých dalších 10 zraněných.
90. pěší divize splnila svůj poslední těžký úkol, zažít největší slávu a nadšené vítání v českém vnitrozemí bylo však paradoxně přisouzeno jiným zkušeným jednotkám, 2. pěší a 4. obrněné divizi.

Válka skončila a Zhůří zažilo, jako ostatní německé vesnice v českém pohraničí, odsun německých obyvatel. které vystřídalo několik českých a slovenských rodin. V dubnu 1952 byla odsloužena v kostelíku Nejsvětější Trojice poslední bohoslužba a celý prostor pohltil vojenský prostor Dobrá Voda. Místo, kde se odehrál na konci války tragický střet, na mnoho desítek let osiřelo a po vesnici, která měla v době války 96 stavení zbyly jen skupinky stromů a holé pusté pláně...
Nový komunistický režim hrubě překrucoval a zamlčoval historické skutečnosti z působení amerických jednotek v západních Čechách a jedním z hlavních "trumfů" tehdejších historiků bylo tvrzení, že Američané na území západní části Československa už vůbec nebojovali.
V 90. letech se o celé události objevovaly pouze kusé, nepřesné informace a teprve s vydáním knihy Američané a západní Čechy 1945, díky získání původních podrobných vojenských hlášení 90. pěší divize z amerických archivů ve Washingtonu, vyšlo najevo, co se ve Zhůří 5. května 1945 vlastně stalo.
Právě deseti americkým vojákům, kteří padli za svobodu Československa v prostoru bývalého Zhůří, při silnici ze Starého Brunstu do Staré Huti patří tento pomník.
Je to poslední z řady pomníků americké armádě v západních Čechách, poslední, ale první věnovaný 90. pěší divizi!
Okres Klatovy - červenec 2000



Pokračujeme kolem bývalého Starého Brunstu (jen křižovatka)  na rozcestí U Obrázku  a potom k další zaniklé obci Nový Brunst, kde bývala sklárna.  Dnes tu zůstala jen stodola přestavěná k rekreaci.





Sklárna v Brunstu (Starý Brunst) byla založena roku 1698 Hansem Jakobem Eisnerem. Později byly sklárny dvě, jedna vyráběla pouze páteříky - korálky na růžence, druhá duté sklo a okenní kolečka. Pak byla zavedena i výroba tabulového skla. Začínající hluboká krize českého sklářství se ale nevyhnula ani Brunstu. Adlerova firma jí vzdorovala díky vývozu tabulového skla do Španělska, Itálie a německých států dlouho, ale v roce 1824 nakonec upadla do konkursu.

Sklárna na Novém Brunstu - v roce 1830 byla založena nová sklárna na výrobu zrcadel, později i na tabulové sklo a hamr na výrobu cínových fólií. Prameny také zmiňují zřízení stoupy na drcení křemene, brusírny zrcadlového skla, podkladárny zrcadel apod. Byla vyráběna velká zrcadla i menší zrcátka (tzv. židovské míry) a sklárna prosperovala.

Dům sklářů na Novém Brunstu
Zaměstnanci bydleli obvykle přímo v areálu skláren, protože provoz často vyžadoval jejich rychlý nástup do práce. Běžně tedy stály u skláren rozlehlé i menší obytné budovy. Ve velkých domech byly v přízemí byty, kde bydleli zpravidla rodiny, v podkroví byly místnosti pro ubytování svobodných sklářů. U některých hutí (např. Lenora) stály i kolonie sklářských domků. Nejčastěji šlo o celodřevěné budovy, jak tomu bylo i na Novém Brunstu.

Skleněná okenní kolečka
Před rozšířením techniky foukání tabulového skla z válců byla pro okenní výplně nejčastěji používána okenní kolečka (terce, terčíky). Ta se vyráběla technikou roztáčení zploštělé skleněné bubliny. Plochý polotovar byl vychlazen a po vychlazení rozříznut. Výsledný produkt pomocí olověných pásků osazován do oken.


Tenhle nenápadný pahorek je ale Pancíř


Při přiblížení je chata s rozhlednou vidět.



Z Nového Brunstu jedeme lesem na bývalou Gerlovu Huť. Což je nyní zase jen křižovatka.

A informační tabule o bývalé sklárně . Nejzajímavější je text o potaši.

Klíčová potaš
Skláři potřebovali tři suroviny - křemen (křemenný písek), vápenec a nějaké tavidlo. Tím byla ve střední Evropě obvykle potaš či draslo (uhličitan draselný) - vylouhovaný popel z dřevěného popela. Pro její výrobu bylo zapotřebí velké množství dřeva, na 1 kg potaše zhruba 1 tuna dřevní hmoty. Asi do poloviny 17. století si vyráběli potaš sami skláři, ale později vznikaly samostatné potašové hutě (draslárny), protože potaš potřebovali také výrobci mýdla, textilu a papíru. Ceny potaše byly vždy klíčové. To se ukázalo po polovině 18. století, kdy s ochranou lesů (lesní řád z roku 1754) stouply ceny dřeva a ceny potaše se během necelých deseti let zdvojnásobily. Ceny načas stabilizoval státní monopol, ale po jeho skončení v 90. letech 18. století opět začaly nezadržitelně stoupat a byly jednou z významných příčin hluboké krize českého sklářství. Skelmistři tak začali hledat náhradní suroviny - kuchyňskou sůl, Glauberovu sůl apod.

A tady je Pancíř vidět z cesty od Gerlovy Hutě k Nové Hůrce.



Ujeli jsme 18,5 km.
V textu je čerpáno z naučných tabulí v místě.





2 komentáře:

  1. Pěkný okruh, píšu si na seznam "co kdybychom se znovu octli na Šumavě". ;) Zaniklé obce mívají zvláštní atmosféru a ta stodola tam úplně sedí. Je fajn, že nechátrá.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. :) letos jsme na tu trasu koukali z Pancíře, tak jsem si ji do výletů musela taky zaznamenat...

      Smazat

Děkuji za návštěvu, komentář mě potěší :)