Noc kostelů 2017 - Dřevěný kostelík sv. Michala v zahradě Kinských

Den procházky: Pá  9.6.2017
Dřevěný kostelíček v Kinského zahradě znám od malička, ale jen zvenčí....Takovou dobu byl zavřený. Až v roce 2008 ožil. Letos se mi konečně podařilo prosadit, že sem půjdeme na Noc kostelů.
Byli jsme tady na Mapy.cz












Přišli jsme ještě téměř za světla.

Uvnitř už je plno. A pardon - fotky telefonem...

A vypadá to tu velice útulně. Kromě ikon je všude spousta koberců  a dokonce knihovnička. Jen se bojím, že to tu jednou chytne..

Karpatský chrám svatého archanděla Michala je součástí sbírek národopisného oddělení Národního muzea v Praze. Počátkem roku 2008  ho získala do užívání Pravoslavná církev - Rumunská pravoslavná církevní obec v Praze.

To mi opravdu moc líbí - kostel sice patří Národnímu muzeu, ale používá se ke svému původnímu účelu - tzn. slouží  pravoslavným věřícím.


Něco z historie kostela a jeho stěhování
Chrám byl zbudován v bojkovském stavebním slohu s prvky lidového baroka v druhé polovině sedmnáctého století v obci Velké Loučky u Mukačeva. Je 14 m dlouhý a přibližně 8 m  široký. 
Chrám sv. Michala byl celý dvakrát rozebrán a po převozu znovu sestaven. 
Poprvé jej občané Velkých Louček v roce 1793 prodali zámožnější vesnici Medvedovcům. 
Podruhé pak roku 1929, když jej Rusíni věnovali Praze, tehdy svému hlavnímu městu, jako typickou lidovou stavbu Podkarpatské Rusi. Po jeho pečlivém rozebrání se vlastní stěhování uskutečnilo ve čtyřech k tomu účelu upravených železničních vozech. Veškeré náklady s tím spojené neslo Národní muzeum za podpory Ministerstva školství a osvěty Československé republiky. Slavnostní předání chrámu Praženům se konalo 10. září 1929 za přítomnosti představitelů hlavního města, guvernéra Podkarpatské Rusi a občanů Medvedovců v malebných národních krojích.

Když se řekne pravoslavná církev, představím si líbání ikon a přenášení nemocí a také dlouhé tenké svíčky, Nový rok v půlce ledna a kostely na východě...
Tady se ale nabízí nenásilné poučení.
Paní v šátku - na fotce - nám dobrou češtinou vykládá o významu jednotlivých ikon na stěně  (IKONOSTAS) , která odděluje prostor pro věřící od prostoru pro kněze. Ikony se vztahují k náboženským událostem v průběhu roku - bohužel si to od června nepamatuji.. Tak přidávám odkaz na ikonostas na Vikipedii.

Šátek nosí prý proto, aby jí nechytly od těch svíček vlasy...

 Ve stěně ikonostasu jsou 3 dvířka - prostředními může procházet pouze kněz nebo panovník.

 Postranními dvířky jsme nakoukli do prostoru za stěnou - pro kněze:

Tohle je asi sv. Michal (má meč a křídla..)

Ikony jsou na všech stěnách kostela, ale to už je asi prostě jen výzdoba.

O historii ikon

V pravoslavné církvi má ikona ( z řec. eikon - obraz) ontologický význam, bez ní se nedá pochopit ani sama víra této církve. Předobrazem ikony v Novém zákoně je Vtělení Páně, které odkazuje na Otce tak, jak Ježíš vysvětluje Filipovi: " Kdo viděl mě, viděl Otce" ( Jan, kap. 14.) 

Provedení ikony se vyvíjí dodnes.Podle křesťanské tradice byla první ikona namalována svatým Lukášem evangelistou a představuje Pannu Marii. 
Podle téže tradice byl však vůbec první ikonou rukou nevytvořený obraz Spasitele na dvou plátnech: otisk Jeho tváře v šátku pro Abgara, krále edesského a rouška sv. Veroniky. Tyto ikony jsou označovány jako tzv. acheropita, tedy díla, která nevytvořila lidská ruka. 
Pravoslaví uznává vedle těchto ikon i ty namalované lidskou rukou, kterých je samozřejmě mnohem větší množství.
Ne vždy bylo malování a používání ikon všeobecně přijímáno. Sedmý ekumenický koncil konaný v Konstantinopoli r. 787 vydal usnesení, že uctívání ikon neznamená klanění se matérii, z níž je zhotovena, ale tomu, kdo je na ikoně zobrazen. Stejně tak úcta ke světcům neklade každého z nich na roveň Bohů, nýbrž jejich prostřednictvím přechází na Jediného Boha, díky Němuž byli posvěceni.
Takto se ikona stává oknem do duchovního světa, k němuž se křesťané obracejí a který se tak otvírá i jejich zraku.  Způsob, kterým je pravá křesťanská ikona namalována, představuje postavy zobrazené na ní, jako kdyby nenáležely pouze tomuto světu, ale již žily v Království Božím.
A tak, jako lidé daleko od domova nosí u sebe fotografie svých blízkých jako lék na stesk až do shledání, stejně tak křesťané trpí odloučením od Nebes. Proto se na ikony dívají a líbají vyobrazené tváře těch, 
kdo k nim takto odtamtud přicházejí.

Technika psaní ikon
Jednotlivé kroky psaní ikon vznikaly mnoho století a postupně je staří ikonopisci zdokonalovali. Současní mistři téměř všechny tyto postupy dodržují a jsou pro ně závazné.
V byzantské době lidé ikony považovali za cenné dary, které do domů přinášejí stěstí a zdraví. Tradice se udržela hlavně v zemích, kde byly pravoslavné kostely a trvá dodnes nejen díky víře, ale hlavně proto, že ručně malované ikony jsou považovány za opravdová umělecká díla.

Podklad
Výběr dřeva je důležitý, protože správný podklad pomůže malbu dobře uchovat. Přednostně se používají dřeva s nízkým obsahem pryskyřice, neboť mají stejnorodou kompaktní strukturu a umožňují snazší nalepení plátna:cypřiš, platan, dub a palma ve středozemských oblastech, v Rusku a v balkánských zemích lípa, bříza, dub, jasan a buk, na Severu navzdory obsahu pryskyřice je to borovice. 
Desky pro ikonu se řezaly z prostřední části kmene, protože v této části je dřevo nejpevnější. Následně se sušily několik měsíců a potom se namáčely. Poté, co se  znovu usušily, se impregnovaly směsí chlóru a rtuti, aby došlo ke zničení případných parazitů. Pro psaní ikony se dřevo orientuje podle svislého směru dřevěných vláken a místo pro malbu se vymezí rámem. Aby se zabránilo prohnutí dřeva, do jeho zadní části se vbudují příčné lišty.
Povrch určený pro malbu se impregnuje dvěma vrstvami živočišného klihu, bez toho by se posléze plátno správně nepřilepilo, protože dřevo klih absorbuje. Po zaschnutí se opět pomocí klihu přilepí lněné nebo bavlněné plátno na celý povrch dřevěné desky, což zvýší odolnost následně nanášeného základu, a nechá se 24 hodin schnout. Základ - směs klihu a práškové křídy  - slouží jako podklad pro malbu a nanáší se v několika vrstvách pomocí štětce.

Kresba
Tvář svatého nebo náboženský výjev se nejprve nakreslí tužkou a vyryje pomocí jehly, aby byla kresba po nanesení barev viditelná.

Plátkové zlato (imitace)
Místa, na která se aplikuje zlato, se musejí naimpregnovat dvěma vrstvami šelaku rozpuštěného v technickém alkoholu.
Šelak je přírodní živice, získávaná z výměšků červce lakového
Tato šelaková vrstva zamezí přílišnému vsáknutí lepidla pro plátkové zlato do základu a lépe na něj zlato přilepí. Po nanesení zlatých plátků se jejich přebytečné části odstraní pomocí měkkého štětce a opatří se ochrannou vrstvou šelaku.

Malba temperovými barvami
Pro ikony v byzantském stylu jsou nejvhodnější temperové barvy smíchané se žloutkem, protože rychle schnou a jsou velmi odolné. Jako pojivo se pro temperové barvy používá žloutková emulze, což uchová jejich stálobarevnost a podstatně zvýší jejich odolnost v čase.

Lakování
Po dokončení detailů obličeje a rukou a kompletním zaschnutí barev se celý povrch ikony opatří svěma tenkými vrstvami šelaku. Lak zakonzervuje čerstvý vzhled barev po dlouhá staletí.

U vchodu do kostela měl své pracoviště malíř ikon:

Kdo se prokousal až jsem, zajisté si zaslouží přání  :)

V textu je čerpáno z informačních materiálů v místě.