Na kole na Klepec

Den výletu: So 30.4.2016
Jedeme z domova nejprve po červené značce přes říčku Výmolu směrem na Dobročovice a odtud stoupáme do Škvorce. Potom po silnici na Přišimasy a dále po žluté značce na Klepec.
Byli jsme tady na Mapy.cz









Na Klepci jsme byli během let už mnohokrát, proto chci mít výlet alespoň jednou zaznamenán.
I když podobný je  pěkně zdokumentován  také na blogu Jitky se Oskárkem.

Jedeme po červené značce polní cestou na křižovatku u Dobročovic.

Odtud po silnici mírně stoupáme do Škvorce.
Opravili tu zámek - vlastně dva zámky.

Starý zámek
Původně byla tvrz v letech 1262 až 1279 rozšířena na hrad. Vystřídali se tu mocné rody, největšího rozkvětu se panství dočkalo za vlády rodu Smiřických. Zikmund ze Smiřic dal roku 1545 hrad přestavět na renesanční zámek. Po porážce českých stavů  na Bílé hoře se majetku zmocnil Karel z Lichtenštejna. V r. 1639 škvorecký zámek vydrancovali a zapálili Švédové.  Zřícenina zámku byla obnovena až v majetku kněžny Marie Terezie roz. Lichtenštejnské. Do srdcí lidu se Marie Terezie Savojská zapsala svou dobročinností. Zakládala školy, chudobince i špitály. 
V roce 2008 zámek zakoupili  stávající majitelé v havarijním stavu. Od té doby prochází tako památka rozsáhlou a citlivou rekonstrukcí.

Před zámkem stojí socha sv. Prokopa - opravená v r. 2014
původně světský kněz, později poustevník a spoluzakladatel Sázavského kláštera. Narodil se kolem roku 970. V r. 1204 byl jako první z Čechů svatořečen papežem. Jeho atributem je spoutaný ďábel u nohou.

Nový zámek
je součástí hospodářského dvora. Byl postaven r.1791. Budova sloužila pro správu majetku Lichtenštejnského panství.  V r. 1993 byl majetek navrácen majitelům ve velmi špatném stavu - od té doby je opravován. V objektu se nachází byty, nebytové prostory pro zemědělskou činnost a soukromá Základní škola Purkrabka.

Ze Škvorce míříme na Přišimasy a  důstojně tlačíme kola do kopce ke kostelu sv. Petra a Pavla.

U kostela zase můžeme nasednout.  

Už nám zbývá jen malý kousek a jsme na Klepci. Ve výši 358 mnm.  

Název pochází  z holandského klippe, jež ve 14. st přešlo v německé klep, což znamená svislé skály nebo útesy. Pro zachování bizarních kamenů z porfyrické říčanské žuly byl v r. 1977 Klepec vyhlášen Chráněným přírodním výtvorem a r. 2000 byl přejmenován na Přírodní památku.

Slouha
Na kraji vrchu ční největší z žulových obrů zvaný dle lidové tradice "Slouha", obklopený na severní straně malým lesíkem. Své jméno balvan získal podle tvaru. Lidská fantazie si o balvanu spředla několik pověstí - např. o zkamenělém Slouhovi: 
"To jednou selka ráno vyhnala slouhu s ovcemi na pastvu. Jenže slouha se večer dlouho nevracel a tak selka vyběhla před statek a poslouchala, zda neuslyší zvuk rolniček svého stáda, až v rozčilení zvolala- Bodejž bys tam zkameněl! Když Slouha viděl, že jemu svěřené stádo zkameňuje, chtěl se zachránit útěkem. Nedostal se daleko, jen na skřivanské pole a stojí tu dodnes. 
V 19. století Slouhu obklopovala spousta menších oblých kamenů, "stádo ovcí". Ty zmizely během roku 1843, kdy na Klepec dorazil kameník Michálek z Rostoklat s dělníky, kteří z okolních kamenů nalámali kvádry a štěrk na stavbu Císařské silnice z Prahy na Kolína a stavbu železného mostu v Praze a Poděbradech. Poslední změna přišla v roce 1920, kdy byla do Slouhy vsazena pamětní deska padlým občanům v 1. sv. válce. Tak byl slouha proměněn v "Památník svobody", ale nové jméno se neujalo. Dnes je tento kámen vyhledávaným objektem horolezců.
Měří 8 m na výšku, dlouhý 8m a široký 3 m. Je zbytkem kdysi jednotného masivu, který před miliony let zpočátku narušovala četná zemětřesení.

Od března r. 1920 byl z vrchu Klepce převážen s velkými obtížemi 280 kg těžký balvan do Českého Brodu, kde měl být v Jiráskových sadech vztyčen jako nový památník mistra Jana Husa. Dopravu kamene zprvu zjednali limuzští občané parní oračkou z Kounic, ale přeprava uvázla na rozměklé silnici u Limuz. Tak bylo čekáno do října až ztvrdne zem, kdy byl balvan odvezen parní oračkou Václava Jandery z Hořic. Následujícího roku  byl kámen dne 6.7. 1921 slavnostně odhalen s bronzovou deskou a kalichem na vrcholu. Kolem něho je rozmístěno 7 menších kamenů se jmény předních husitských vojevůdců: Žižka, Prokop, Rohác, Jeroným, Chelčický, Štítný a Milič.

Tady je Slouha ze všech stran a jednou i s horolezcem

Je to moc pěkné místo - lesík, výhled do kraje, milé lavičky..

Cesta od Přišimas

A tudy na Klepec II

Klepec II.
Přibližně  300m severně od Slouhy natrefíme v lese zvaném "Borek" na skupinu dalších kamenů. Z nich nejmohutnější "Fůra sena" - balvan 4m vysoký, v průměru 8m. Když přišli na Klepec roku 1843 kameníci s mistrem Michálkem z Rostoklat, hrozil Fůře sena odstřel, naštěstí bylo dělníkům zavčas zakázáno na skálu sahat. V r. 1844 se zde konal tábor lidu proti ujařmění Českého národa. Byla projednávána diskriminace Čechů ve smíšeném Rakousko-uherském území.

Tady je vidět ta porfyrická říčanská žula

Připomíná to i něco jiného než fůru sena, že ano?

Další kámen ukazuje, kde stagnovala hladina středočeského moře. To by znamenalo, že veškerá půda pod hranicí 350 mnm byla pod vodou.
Já v tom vidím dračí hlavu.

Zatopené lůmky
Stranou od Fůry sena se po turistické stezce dostaneme  do středu borového lesa na romantickou mýtinu s jezírky, které sloužily před II. sv. válkou jako koupaliště. Původně to byly dva zatopené lůůmky, z nichž se v minulosti těžilaříčanská žula jako stavební kámen určený k obnově vyhořelého Národního divadla v Praze. Okolní les byl původně obecní pastvinou, jež byla roku 1889 osázena borovicí, břízou a olší. Na zdejší mýtině se hrálo za II. sv. války divadlo a konaly se zde turistické srazy.

Jezírka nehledáme - s koly zkoumáme jen okraj lesíku. Ale i tak se nám tu líbí.

pohled ke Klepci I

také pohled ke Klepci I

Zpátky jedeme stejnou cestou - tady vidíme v dálce Hradešín

Z Dobročovic jedeme tentokrát přes Květnici a máme pěkný řepkový zážitek.
Řepková pole - tu jedovatou žlutou - nemám vůbec ráda. Ale tady z té žluté zbyla jen taková pěkná tenká  linka!

Ujeli jsme asi 20 km.
V textu čerpáno z naučných tabulí při cestě.