Stezka Markomanů v Dobřichově

Den výletu: Út 22.9.2015
Ještě mám v zásobě několik podzimních výletů, které si chci zaznamenat.
Když jsem slyšela "stezka Markomanů"  - myslím, že to bylo v televizní Toulavé kameře - vybavila se mi dvě slova ze základky - Markomani a Kvádové. A pak už nic. Musela jsme se poučit na Wikipedii. Byli to naši Germáni. Jejich významným vůdcem byl Marobud, který však dětství prožil v římské říši. Markomani žili na našem území v době přelomu letopočtu, tedy v době Ježíše Krista a ještě také v době Marca Aurélia.  A kousek od nás v obci Dobřichov vede o nich naučná stezka.
Byli jsme tady na Mapy.cz




Do Dobřichova jsme přišli z Peček, je to asi 2 km.
Naučná stezka začíná poblíž Dobřichovské pivnice. Místo je pozoruhodné tím, že zde byla panská krčma už v roce 1460. Morový kamenný kříž byl postaven v r.1791 a okolí upraveno 2012.

Naučnou stezku označují kameny s reliéfem menády. Menády neboli bakchantky byly ctitelkami a průvodkyněmi boha vína Bakcha.

kameny vyznačující naučnou stezku, abychom nezabloudili

A stezka nás seznamuje nejen s dobou Markomanů, ale i s dalšími dobřichovskými pamětihodnostmi.
Nejdříve musíme vystoupat po schodech ke kostelu Nejsvětější trojice.
Pro ulehčení cesty věřících na kostelní vršek zřízeny byly r.1826 kamenné schody přispěním osadníků a duchovních správců. Byly pískovcové. V r. 1927 byly kameny otočeny. Roku 2012 byly pro opotřebovanost nahrazeny novým schodištěm.
Pěkně se jim povedly - mají i osvětlení.

Kostel nejsvětější trojice
stojí na návrší v nadmořské výšce 228 mnm
dle novějších výzkumů byl vystavěn jako jeden stavební celek na počátku 14. st v gotickém stylu.

O zničeném zvonu
v rámci výstavby naučné stezky tu byla umístěna také zvonička, která nám připomíná osud dobřichovských kostelních zvonů.
Původně v kostelní věži visely dva zvony - větší, litý r. 1519 a menší, odlitý r. 1499. Oba padly za oběť rekvizicím během 1. sv. války. Neprve byl rekvírován menší umíráček a pak i větší zvon. Zvony se do kostela vrátily až v r. 1928, nikoli však ty původní. Za druhé sv. války Dobřichov ztratil i tyto nové zvony. Již se do obce nevrátily.

Zvonička za dva ztracené kostelní zvony

Od zvoničky vidíme na protější kopec Pičhoru, kde byly nalezeno pohřebiště Markomanů

Pohled z prostoru za kostelem na Pečky

Budova za kostelem vypadá na bývalou faru. Ta na opravu ještě čeká. Ale mně se takhle líbí.

Potkali jsme rakytník

Tohle je skvělé nebo spíš bude, až ty stromy víc vyrostou.  Markomanů se to ale vůbec netýká. Je to takový katalog stromů:

A tady jsou trochu špatně vidět ty stromky

Ohlédnutí ke kostelíku

a už se blížíme k odbočce na Pičhoru. Tady chvilku posedíme a vyhledáme snad tu nejlehčí kešku.

Žárové pohřebiště na Pičhoře

Bylo to v r. 1896. Dobřichovští stavěli cestu a potřebovali písek a štěrk. Ten těžili na návrší zvaném Pičhora nad říčkou Výrovkou. Mezi prvními nálezy byly  krom zpopelněných lidských ostatků spony, jehlice..

Germáni v době římské pohřbívali žárově, tzn. že své mrtvé spalovali na hranicích spolu s předměty, které buď patřili nebožtíkům nebo je měly nějakým způsobem doprovázet na cestě do záhrobí. Muži se např. neobešli bez zbraní - ty však byly před vložením do hrobu rituálně poškozeny, aby je v tomto světě již nebylo možné použít. Ženské hroby obsahují drobný šperk, hlavně spony nebo jehlice .Na hranici byly spolu s mrtvými vloženy jistě i další předměty, ty však strávily plameny. Spalování mrtvého bylo závazné pro většinu populace a jistě bylo doprovázeno určitým rituálem, který naznačoval mnohé o posmrtných představách Germánů. Věřilo se snad, že bez spálení těla nebylo možné správně přejít  "na druhou stranu". Jen nepatrná část mrtvých byla pohřbena přímo do země, bez spálení. Archeologové si dodnes lámou hlavu s tím, proč tomu tak bylo a co byli tito pohřbení zač. Cizinci? Lidé z urozených rodin?

Výjimečně byla na některých pohřebištích objevena pravoúhlá ohrazení. Není vůbec jasné, k čemu mohla sloužit - snad šlo o svatyně spojené s kultem mrtvých, snad o místa, kde byly umístěny hranice pro spalování nebožtíků.
Tady je  takové ohrazení rekonstruovat právě jako součást pohřební hranice.

Výzkum na Pičhoře


Zhruba v polovině dubna roku 1896 započala těžba písku a štěrku na západním úbočí návrší Pičhora kvůli stavbě obecní silnice. Práce vedl správce lichtenštejnského panství v Radimi Jan Waněk. Poté, co dělníci náhodou nalezli tři hliněné nádoby, předali je právě Waňkovi, který prohlédl jejich obsah a na základě nalezených kovových předmětů uhodl, o co se jedná.
Protože podnikatel stavbu silnice a těžbu štěrku zastavil, rozhodl se Waněk pohřebiště řádně prokopat sám. Tehdejší Museum království českého (později přejmenováno na Národní) věnovalo obci Dobřichov 500 korun na chudé a získalo svolení k vykopávkám. Ty byly prováděny dělníky místní Macháčkovy cihelny pod vedením správce Waňka a pod odborným dohledem profesora Píče.

Název Pičhora nemá se jménem profesora Píče nic společného. Jde o shodu náhod. Jméno páně profesora pochází z původně německého příjmení Pietsch. Oproti tomu vrch Pičhora se tak jmenoval již odedávna a význam tohoto jména je obestřen tajemstvím.

 Již v polovině května se zdálo, že pohřebiště bylo prokopáno v úplnosti a následujícího roku informuje profesor Píč zevrubně o výsledcích výzkumu na stránkách Památek archeologických.Během jediného měsíce práce odkryl J.Waněk celkem 137 hrobů, z nichž 82 bylo uloženo v hliněných a dalších 6 v honosných bronzových urnách. Zbylé hroby charakterizujeme jako jamkové, při jejijchž ukládání byly ostatky zemřelého spolu s milodary vloženy do prosté vyhloubené jamky, případně byly uloženy v obalu, který nepřestál dvě tisíciletí v hlíně (např. dřevěné schránky či textilní váčky). Všechny nalezené předměty Waněk věnoval do Musea království českého v Praze. Práce ve štěrkovně však pokračovaly i nadále a ukázalo se, že na Pičhoře  ještě nějaké hroby zůstaly. J. Waněk tak v letech 1897 až 1905 získal od dělníků postupně dalších 14 hrobů, tvořících pravděpodobně okraj pohřebiště. Na úplné vyhodnocení muselo pohřebiště čekat ještě plných sto let. Dohromady se ve sbírkách  Národního muzea podařilo rekonstruovat 160 hrobů. jejich počet však byl původně zcela jistě větší - není však již možné zjistit, kolik z nich padlo za oběť orbě a různým stavebním činnostem. Nekropole je v evropském kontextu významná především velkým množstvím bohatě vybavených hrobů - vyzdvihnout je třeba pohřby v bronzových nádobách italského původu vybavené velkým množstvím luxusních výrobků. Již přes sto let tak patří k hlavním oporám tvrzení písemných pramenů, že jádro panství markomanského krále Marobuda je třeba hledat v Čechách.

Ukázka hrobu

Pohled přes sklo

Tady jsou celé cedule kvůli obrázkům předmětů

Z Pičhory je také pěkný výhled, tak tu postavili  minirozhlednu. Spíš takové podium.

Tohle všechno by mohlo být vidět. Ale na dobrou viditelnost máme my prostě smůlu.

My vidíme kostelík

 vidíme v dálce Sadskou

a v blízkosti Pečky

Sestupujeme z kopce opačnou stranou a pozorujeme květenu

a také zvířenu. Krásný koník!

Jenže se najednou rozpohyboval a už byl na cestě. Zjistili jsme, že ještě umíme rychle utíkat!

A najednou tu byl druhý!

Jak rádi jsme viděli další zvířátka dřevěná :)

Na tomto místě byly také nalezeny zlomků keramických nádob, díky kterým víme, že tuto osadu lze datovat zhruba stejně jako pohřebiště, tj, do 1. a 2. století nl. Dle určitých náznaků se však zdá, že čast osady ještě neporušena leží na polích mezi Pičhorou a Radimí.
Po zhroucení keltské společnosti pozdní doby laténské kolem poloviny 1. st. přnl a příchodu prvních Germánů se společnost vrátila k jednoduššímu způsobu života, přestaly se vyrábět mince, ubylo specializovaných řemeslníků, hospodářství se zjednodušilo, zanikly složitěji strukturované společenské vazby. Vesnice byly menšího rozsahu, nejvýše o několika dvorcích, které většinou sestávaly z obytné stavby, hospodářského stavení, špýcharu nebo zásobní jámy, případně jednoduché pece k přípravě pokrmů. Většina osad byla soběstačná - dovedli si vlastními silami vyrábět železo a keramiku a zpracovávat další základní suroviny, jako je dřevo, kosti a paroh. Jen málo toho víme o řemeslnících pracujících s barevnými kovy. Žádná z osad v okolí Pičhory nebyla zkoumána v moderní době - víme o nich jenom z ojedinělých, často náhodných nálezů, a o jejich vzhledu a velikosti nevíme nic.

Zemědělství a chov domácích zvířat
Staří Germáni byli i přes fantastická vypravování římských autorů především rolníci, jejichž výživa sestávala z plodin, které si vypěstovali, a ze zvířat, která chovali. Lovená zvěř v jejich jídelníčku tvořila pouze malý podíl.
Předpokládáme, že většina předmětů, které Germáni vyráběli, byla ze dřeva nebo dalších surovin, které se  nám do dnešní doby nedochovaly. Jsme tedy omezeni pouze na ty materiály, které v zemi vydržely - keramika, kámen, železo, bronz a další slitiny barevných kovů, kost a paroh. Tyto suroviny bylo většinou možné získat v okolí sídlišť. Téměř na každé zkoumané osadě doby římské nalezneme hutnické pece na tavbu železa,ojediněle pak také jednoduché pece na pálení keramiky, případně vápna.Někdy narazíme také na dílny, v nichž se zpracovávala kostěná a parohová surovina, vhodná například k výrobě jehel, šídel, drobných ozdob a hřebenů, ale i hracích kostek.
Zajímavost: domácí zvířata byla v době římské o hodně menší. Velikost domácích zvířat v době železné a době římské se značně odlišovala od těch dnešních. Tehdejší zvířata byla menšího vzrůstu a drobnější postavy, nejspíš vypadala i poněkud divočeji než dnes. Jejich současné velikosti a vzhledu bylo dosaženo až cíleným šlechtěním během středověku a novověku. Výjimkou byla zvířata na území Římské říše, jelikož Římané cílený chov pro dosažení kýžených vlastností již znali a využívali. 

• Rozumy jsem čerpala z cedulek naučné stezky.
• Více je také zde:

http://www.virtualniarcheologie.cz/stezka-markomanu/o-dobe-marobudovy-rise/puvod-germanu-a-jejich-prichod-do-cech/

Vracíme se zpět do Dobřichova. U mostu přes říčku Výrovku je zajímavý objekt - Vlnění. Představuje propojení mezi vodou a zemí. Pískovcové kameny pocházejí z původních schodů na Pičhoru.

Vracíme se do Peček na něco dobrého k snědku.