Stránky

čtvrtek 12. ledna 2017

Vánoční skanzen v Přerově nad Labem

Den výletu:  So 10.12.2016
Za vánoční atmosférou jsme se letos nevydali na Staroměstské náměstí, ale do Polabského muzea v Přerově nad Labem. Všechny objekty jsou tu nyní zasvěceny "Vánočnimu času v domácnosti našich prababiček". Spousta betlémů, zvyků, receptů...Výstava ještě probíhá - až do 15.1.2017!








V Polabském muzeu jsme byli hodně dávno několikrát s dcerami a později také s babičkou - resp. s tchýní. Tenkrát už byla hodně stará a špatně chodila, tak pro ni bylo určitě dost náročné zdolat celý areál. Ale ona si tu připomněla věci z mládí - úplně ožila a rozzářila se. Dobrý nápad to byl.



Teď jsou interiéry chalup zabydleny vánočně - níže je na kontrole domácnosti lucka.
Sv. Lucie je v českých zemích  spojována s předením. Na svátek Lucie platíval přísný zákaz příst. Hlavně mládenci, ale někdy i ženy se převlékali za "lucky" do prostěradel a chodili po domech na kontrolu, zda se nepřede a zda je uklizeno.



Jinde jsou zas vystaveny recepty na vánoční jídla a cukroví. Ale prakticky použitelné to teď už moc není...
Tak jen

V dalších chalupách jsou zas vánoční zvyky a vždycky je ve světnici tolik lidí!

Po štědrovečerní večeři, když byly všechny drobečky pečlivě smeteny (aby byly zakopány pod ovocné stromy) a rybí kosti vhozeny do ohně (aby neškodil), nastala ta pravá sváteční nálada a čas pro volnou zábavu a hádání osudu. Děti v ten večer výjimečně mohly zůstat vzhůru a bavit se  s dospělými. V některých zdejších vesnicích ještě na začátku minulého století chodili dům od domu obecní pastýř se ženou, "slouha" nebo ponocný, aby si vykoledovali něco za své služby. Leckde si přišli s hospodářem popovídat sousedé. Pil se čaj s punčem,sváteční káva a k tomu nesměl chybět  "štrůdl" a "muzika" ze všech dobrot, které byly v domě. Hrály se karty, prováděly různé praktiky a tak všem uběhl čas do dvanácté hodiny, kdy je kostelní zvon vyzval !na Půlnoční". V kostele, slavnostně osvětleném a krásně vyzdobeném, na postranním oltáři uprostřed chvojí na ně čekala betlémská scéna se Svatou rodinou, anděly, pastýři a stádem ovcí.








Špýchar z Vlkavy




Špýcharů je tu víc

a v nich povídání o ukládání potravin:
od pravěku sloužily k ukládání plodin, především obilí, zásobní jámy. Vyhloubené v zemi, omazané hlínou, vypálené a vyložené slámou.
Od středověku se obilí ukládalo ve zvláštních sýpkách (špýcharech).
Stoupy
se používaly ve venkovských domácnostech nejen ke zpracování obilního zrna (např. krup z ječmene), ale i ke zbavování pohanky a prosa pluch, k drcení některých plodů a olejnin, k tlučení soli, koření, sušeného ovoce apod. Ruční stoupy byly běžné všude na venkově. Skládaly se z válcovité silnostěnné nádoby, většinou kamenné a z dřevěného tlouku.
stoupa






Škola
Do roku 1870 nedostávaly děti žádné známky, skládaly jen výroční zkoušky za přítomnosti vikáře a místní honorace. Za vzorné chování a píli dostávaly pochvalné lístky, prohřešky se zapisovaly do knihy hanby. Školní vysvědčení  jako důkaz o prospěchu žáka se začala vydávat až od roku 1884 a to každé čtvrtletí. Známky se zapisovaly do třídního katalogu. Jednotné a dodnes používané známkování žáků bylo zavedeno v roce 1905 a používalo se s malými změnami až doroku 1950.

V r. 1774  - za Marie Terezie - byla všeobecným školským řádem zavedena povinná šestiletá školní docházka. Ve městech i ve všech vesnicích s farními  a filiálními kostely byly zřizovány tzv. triviální školy. Zákaldem vyučování bylo trivium - čtení, psaní, počítání a náboženství. No, to jsou ale 4...
Úroveň vyučování na těchto školách byla velmi nízká, leckde učili řemeslníci a bysloužilí vojáci, jimž stačilo, aby znali katechismus a aspoň trochu číst a psát.  Poměry v českých školách se zásadně změnily v roce 1869 po vydání Nového říšského zákona. Řízení škol převzal stát a dozor nad nimi měly místní a zemské školní rady. Pro děti byla uzákoněna osmiletá školní docházka a zřízeny povinné pětileté školy obecné a tříleté školy měšťanské. Počet žáků ve třídě nesměl překročit osmdesát. I na obecných školách přibyly nové vyušovací předměty a začala se vydávat čtvrtletní vysvědčení. Školy se vybavovaly učebními pomůckami a kvalitní vzdělání učitelů zajišťovaly čtyřleté státní ucitelské pstavy. Tento zákon platil s několika novelami až do roku 1948.




No!?

Škola z druhé strany

Svátkem sv. Tří králů končilo vánoční sváteční období. Ten den obcházeli kněží s ministranty nebo kantoři s žáky dům za domen, vykuřovali kadidlem  a kropili svěcenou vodou. Pak psali nade dveře  K+M+B a za to byli odměňováni. V barokní době byly mezi  prostým lidem oblíbené divadelní hry o narození Krista a příchodu Tří králů. Odtud se dostaly do lidové tradice některé písně a přání. Ty pak prozpěvovali tři  chlapci v jednoduchých maskách s papírovými korunami, když obcházeli po staveních jako koledníci. Na Tři krále se zpravidla odstrojovaly stromky a uklízely betlémy.

V dolní části areálu je náměstíčko s kapličkou

a mnoho dalších chalup...


Vánoční stromečky tenkrát visely ze stropu

kuchyňská linka

podle manžela je ta spirála anténa pro rádio - ale nevím, jestli si nedělá legraci..

uvnitř je to už trochu modernější, ale rádio tu nevidím...





Na ty "záclonky - štráfky" na poličkách ve skříni si babička--tchýně dost potrpěla.Vozili jsme jí aspoň papírové z Drážďan.

Tady bydlí švec




Tady právě připravují další chalupu

Od zadního vchodu do školy je vyhlídka na domek s lisem na víno



Z historie vinařství ve středním Polabí
První písemné zmínky o pěstování vína v našich zemích jsou z 12. století. Za časů Kosmových (+1125) byly už vinice na českém venkově běžné. Náš první kronikář je spojuje sice s bájnou kněžnou Libuší, ale pravděpodobnější je, že první historický kníže Bořivoj v roce 892 obdržel sud výborného vína z Moravy na křtiny svého syna Spytihněva a Bořivojova manželka sv. Ludmila okusila víno ještě jako pohanka. Podle tradice záhy poté co se stala křesťankou, nechala založit vinice v okolí svého rodiště Pšova na Mělnicku. Na těchto vinicích se prý vinařství zaučoval i její vnuk sv. Václav.


lis na víno


Hned vedle skanzenu vidíme
Zámek Přerov nad Labem
Můžeme ho obdivovat jen z venku - není přístupný. Více o něm např. zde.




V textu čerpáno z informačních tabulí ve skanzenu.

13 komentářů:

  1. Krásné fotky se ti povedly, a to jak interieru, tak exterieru. Zase pro mě další námět, že v Přerově kromě sazeniček a keříků, pro které jezdívám pravidelně každé jaro, je možné vidět i kus venkovské krásy starých časů našich předků. Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju - měla jsem jen telefon, tak jsem musela trochu upravovat..

      Vymazat
  2. pěkná reportáž a možná námět na nějaký výlet. Nikdy jsem tam nebyla. Před pár lety jsem byla ve skanzenu v Kouřimi a to jsme stihli nějakou poslední prohlídku, pak to bylo na nějakou dobu zavřené. No a jak jsem lajdák, tak fotky ještě leží někde v počítači

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Kouřimi ve skanzenu jsme také vlastně byli - kdysi - je to tam takové rozsáhlejší..taky mám někde fotky..

      Vymazat
    2. koukala jsem na jejich stránky a jak bylo tuším dva roky teď zavřeno, tak tam zase nějaké chalupy přibyly. Má tam stát taky kostel sv. Jana Křtitele z Dolních Kralovic a na ten jsem hodně zvědavá. Jsem totiž přímo z Dolních Kralovic...je pravda, když městečko zatápěli, tak mi bylo 7 let, ale dost míst si pamatuji a hlavně vybavuji ze starých fotek. A právě v tomhle kostele měla teta,tuším, že v roce 1968, svatbu. No ale na stránkách jsem se nedočetla, kdy mají v plánu ho tam postavit, takže to může být za bůhví jak dlouho

      Vymazat
    3. Tak to se do Kouřimi zas jednou vypravíme. I kostel v obci je zajímavý - obrácené zvony má.
      A Ty jsi z Dolních Kralovic? Byla jsem tam před zatopením na táboře. To muselo být smutné, to stěhování...

      Vymazat
    4. Přesně tak, jsem z Dolních Kralovic. Bydleli jsme nejdřív u babičky a dědy na Komendě, to byly Horní Kralovice, pak jsme dostali byt na náměstí nad zeleninou. Pamatuji si, jak jsem měla spalničky a zrovna nám pod okny projížděly tanky a my z bráchou jim mávali z okna. Pamatuji na koupání v Želivce, kterou jsme měli opravdu blízko. Mám několik knížek a když někdy listuju, tak se mi ta místa vybavují. Někdy tak přemýšlím, jak by člověk asi žil, kdyby tam zůstal, co by dělal za školu a za práci, atd.
      A ze stěhování si pamatuju hlavně to, že jsme s bráchou jezdili v novém bytě s autíčkama co při jízdě jiskřily a taky na ten velký prostor, co v novém bytě byl. Jak se všechno rozléhalo, když byl ještě prázdný...

      Vymazat
    5. Tak Tě to stěhování zas tak netrápilo - to je dobře :)
      Zkoušela jsem si vybavit něco z Kralovic z toho tábora - myslím, že jsme tam chodili po jezu. Ale nejsem si jistá. Zato si pamatuju, jak jsme měli nějakou noční bojovku a já si obula každou botu jinou, jak jsem spěchala. Byla jsem tam asi po třetí třídě...

      Vymazat
    6. jo na jezu, tak tam jsme se chodili koupat, máš dobrou paměť :-)

      Vymazat
  3. Nádherný skanzen, mají to pěkně upravené a ještě s figurami.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. JJ - hodně zalidněné ty světnice jsou, asi to tak bylo - museli být tedy hodně snášenliví...

      Vymazat
    2. to museli. Nějak si nedovedu představit, bydlet s tolika lidma pohromadě. Je pravda ale, že po svatbě jsme nějakou dobu bydleli u mojí mamky...jeden brácha na vojně, v jednom pokoji já s Markétou a manžel za námi jezdil vždycky ve středu a na víkend. V druhém pokoji druhý brácha s manželkou a synem. V obýváku, který byl průchozí, pak mamka. Bylo to hodně o toleranci, ale soukromí veskrze žádné. Pak jsme to ještě se švagrovou vyšperkovaly...já čekala druhé a ona dvojčata :-) No veselo bylo...ale naštěstí jsme obě rodiny dostaly byty a když se vracel brácha z vojny, vracel se do prázdného bytu :-) Já se těšila na vlastní byt, ale můžu ti napsat, že se mi pár měsíců hodně stýskalo po tom šrumci, co byl v Benešově

      Vymazat
    3. Ale vlastní bydlení bylo přece nejlepší, že? My jsme se taky načekali..

      Vymazat

Děkuji za návštěvu, komentář mě potěší :)