EHD 2014 - Nádražní vládní salónky a procházka mezi nádražími – z Masarykova na Hlavní

Den procházky: Ne 7.9.2014
V rámci EHD byly letos zpřístupněny vládní salónky na Masarykově i Hlavním nádraží. A navíc probíhala akce "Procházka mezi nádražími".
Byli jsme tady na Mapy.cz











Sraz byl v 10h  na prvním nástupišti Masarykova nádraží v Masarykově salonku. Kolikrát jsme tudy prošli a netušili, že  hned na začátku nástupiště  je za prosklenými  dveřmi vládní salonek.
Sešlo se nás  hodně - snad 100. Pan Průvodce (jméno bohužel nevím) se ale nezalekl a vyprávěl nám hodně rozličných zajímavostí. Něco jsem si zapsala hned ten den, ale celkově jsou z toho teď spíš takové nesouvislé výkřiky...
Vybavení salonku se nám líbilo, ale je převážně novější, původní je jen vyřezávaný krb, zdobený dřevěný strop, lustr a kliky dveří.

Masarykův salónek

původní strop

nepůvodní lampa, ale líbila se mi

Vejít lze jen z prvního nástupiště. Na druhou stranu - do chodby vedoucí k pokladnám - sice dveře jsou, ale nepoužívají se. Je zde totiž památník zastřeleným železničářům, kteří na konci 2.sv.v. bránili nádraží. Nacisti je zajali a  popravili každého pátého.

Ze salónku jsme se vydali přes vstupní halu ke vchodu z Havlíčkovy ul. – podívat se  na dům, kde Karel Havlíček Borovský zemřel. Pohřební průvod tenkrát provázelo pět tisíc lidí, pohřeb zajistil manžel Boženy Němcové,  za rakví šel  František Palacký.

Potom jsme prošli nádražím zpět do Hybernské ulice – bývala to  jedna z nejdůležitějších pražských tepen, vozilo se tudy stříbro z Kutné Hory, proto byla vydlážděná a také se tak tehdy jmenovala. Později se název přesunul do ulice za roh.
Ulicí často proudily průvody lidí podívat se na popravy, které se konaly přibližně v místech dnešní VŠE.
Hybernská se ulice jmenuje podle kláštera, který zde založili v 17.st františkáni z Irska – říkalo se jim Hiberni (Irsko je latinsky Hibernia). Josef II. pak klášter zrušil a budovy  byly přestavěny pro úřady a celnici. To také ovlivnilo rozhodování o stavbě nádraží. Ing. Jan Perner vybral místo těsně za hradbami města - ekonomicky velmi výhodné díky blízkosti hlavní celnice, expedice vozů poštovských i skladišti tabáku. Slavností zahájení provozu železnice se konalo v srpnu 1845. Oslavy trvaly tři dny.

Pokračujeme do Opletalovy ulice. Tady se v domě, kde je menza - tehdy v Grand Hotelu, uskutečnilo v roce 1896 jedno z prvních filmových promítání v Praze. V roce 1921 pak zde vzniklo stálé kino (ještě němé) Sanssouci, které mělo 1100 sedadel. Svého času bylo to největší kino v Československu.
Potom jsme se zastavili u rondokubistického kiosku u zastávky tramvaje v Bolzanově ulici.
http://www.hrady.cz/?OID=10697 Zapomněla jsem fotit, proto odkaz.
Tam naše „skupinka“ zahradila cestu a omylem obklíčila jednoho cyklistu, který raději vzal kolo na ramena a tak se prodral ven.

Došli jsme na Hlavní nádraží - do krásně opravené Fantovy kavárny.

Kolem kopule jsou zobrazeny znaky prvních měst, kam byly z Prahy vypravovány vlaky: Florencie, Řím, Paříž, Budapešť, Vídeň, Moskva, Berlín, Hamburg

Znaky Říma, Paříže, Budapešti, Prahy, Vídně, Moskvy a Berlína

Znaky Prahy, Florencie, Říma, Paříže a  Budapešti

znaky Moskvy, Berlína a Hamburgu

Pěkně jsou opravena i skleněná okénka pokladen. Ale zatím k ničemu neslouží. Bude se tu zase podávat káva?

Potom jsme se přemístili do společenského sálu.  Původně to byl vlastně strop chodby ke vstupní hale.

Byla tedy hodně vysoká ...

Ze sálu je pro nás neobvyklá vyhlídka

Secesní výzdoba nad oknem v sále

Co to je? jen kryt na topení - ale líbil se mi...

V sálu se nám dostalo výkladu o historii Hlavního nádraží a vládního salonku a pak jsme sestoupili před budovu podívat se na vstupní portál  do salónku.

Prostory vládního salónku jsou zde velkorysejší než na Masarykově nádraží. Zahrnuje několik místností a chodbu. Architektem byl  - tak jako u celého objektu  - Josef Fanta. Nachází se zde bohatá secesní výzdoba od významných umělců. Sochaři Kaufman, Pikart a Simonovský, obrazy jsou dílem malíře Frohlicha.

V salonku vyložené hist. obrázky -  např. předchůdce dnešní secesní budovy - tzv. "Zámecké nádraží"

Ještě jsme si zašli na první nástupiště podívat se na památník siru Nicholasi Wintonovi.
To byl krásný čin. A hodně myslím na ty rodiče, jejich sílu a rozhodnost.

My máme dvě už dospělé dcery, takže rozhodovat za ně ani nemůžeme.
Ale poslední dobou se ve mně občas ozve takový varovný hlas, jestli bychom je neměli víc podporovat, aby se usadily třeba někde v Kanadě...

Loučíme se s budovou nádraží pohledem na věže. V jedné z nich byla hvězdárna, až později přesídlila na Petřín.

Text čerpán z výkladu pana Průvodce a informačních materiálů k akci.